JAK JSEM PŘIŠLA O ILUZE

Od dětství jsem měla za kamarády spíše kluky. U holek mi vadilo, že pořád piští, fňukají a žalují.
Jenže s přibývajícími léty jsem si uvědomila, že určité věci nemůžu říct klukovi – kamarádovi a tak jsem si přece jenom jednu kamarádku našla. Byla jen o pár let starší, měly jsme podobné zájmy, i život – s manželem a bez dětí.
Jednou se mi díky mým povídkám a baletu na vozíku, který dělám, ozvali z televize a natočili se mnou krátký medailón. Protože o závisti lidí už něco vím, raději jsem se o tom nikde nezmiňovala. A proč taky.
Ale díky tomuto medailonu se mi podařilo zařídit vystoupení naší vozíčkářské baletní skupiny v Brně.
„Nemůžeme tam jet,“ řekla mi vedoucí na nejbližší zkoušce. „Zrovna máme vystoupení v Opavě.“ (oba vedoucí totiž ještě byli aktivní, dobří a žádaní baletní mistři)
„Škoda,“ vzdychla jsem. „Je to celostátní akce, mohli jsme si udělat reklamu. Ale co se dá dělat – to je život.“ Tím jsem to celé považovala za skončené.
Moje kamarádka ale ne. Přistoupila ke mně se slovy:
„Co bys ještě chtěla? Vždyť už jsi byla i v televizi?“
A já si do té doby myslela, že je to kamarádka.

Příspěvek byl publikován v rubrice Glosy se štítky , a jeho autorem je veraschmidova. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

eleven + 19 =