ZAPOMENUTÝ ATÍK

Pokaždé, když to jen trochu šlo, snažila jsem se spojit příjemné s užitečným. Ono to užitečné zrovna moc příjemné nebývalo, tak abych si to aspoň trochu zpříjemnila. Tak třeba různé pochůzky, nákupy jsem zrovna moc nemilovala, naopak vycházky s Atíkem patřily k mým oblíbeným. A tak jsem ho brávala skoro všude s sebou. Pokaždé čekal venku (teda pokud na něho zrovna neucítil hárání fen. To na mě nemohl čekat, musel si jít plnit svoje psí povinnosti). Většinou ale čekal. Možná i proto, že býval uvázaný. Hlavně před obchodem, kde jezdilo hodně aut a cyklistů.

Minule vyjdu z obchodu, zahnu za roh a Atík nikde. No jo –jaro! V blahé naději chodím sem-tam, volám, pískám… nic. Obešla jsem celý obchod, i pár domů poblíž, volám, pískám… a zase nic. Tak jsem smutná, přenešťastná pomalu kráčela domů se špatnou zprávou. Že si musel jít plnit psí povinnosti, to jsem chápala, ale měla jsem strach, že by ho mohlo přejet auto. Ještě, že měl na krku známku s mým telefonním číslem – napadlo mě – snad mi někdo zavolá.

Hned mezi dveřmi do bytu jsem ale zažila šok, jaký už dávno ne – Atík ležel v pelíšku. V té chvíli jsem si vzpomněla, že když jsem se oblíkala na chodbě a on neustále po mě skákal, přikázala jsem mu, aby šel na pelíšek a čekal tam, až ho zavolám. A Atík mi chtěl ukázat, jak umí poslouchat a tak tam ležel a čekal. A mě se asi povedlo to, co se ještě nikomu nepovedlo – venčit psa bez psa.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

seven − six =