Náš spolek vozíčkářů byl mnoho let dobrou partou správných lidí – vozíčkářů, pracovníků spolku, asistentů (mladých lidí, kteří nám pomáhali).

Podnikali jsme společně různé akce, zájezdy, výlety, řešili jsme společně problémy klientů, kteří to sami nezvládali a o pomoc stáli. Kdykoliv jsme se zastavili v našem spolku, nebo tam zavolali, vždy se našel někdo, kdo nás vyslechl, poradil, pomohl. To už je ale minulost!

Přišly nové síly, které se začaly ohánět profesionalizací spolku a hlásat: jak se to dělalo dosud, bylo všechno špatně!

Zavedly se nové pravidla, každý i sebemenší přestupek se tvrdě trestá (často i rozvázáním pracovní dohody a nikoho z profesionálních pracovníků nezajímá, že ten dotyčný chtěl pouze pomoct, vyjít klientovi vstříc). A dělal to s tím nejlepším úmyslem.

A taky, co nemá vozíčkář hodně dlouho napsáno v požadavcích, na to nemá nárok a tudíž ani právo. Nevadí, že se domluvil s asistentem k oboustranné spokojenosti – nebylo to v požadavcích, takže je to porušení pravidel… a to se tvrdě trestá!.

Tak skončila pohoda, pochopení, porozumění v našem spolku a zavládl strach, lhaní, utajování, podezírání – ale hlavně, že profesionálně.