Tištěné

Zde najdete kompletní přehled mých tištěných knížek

V prosinci 2010 byla vydána první knížka Psí život

Jedná se o úsměvné povídání malého pejska o jeho „těžkém“ životě v lidské společnosti.

Knihu můžete zakoupit na:

www.piste-povidky.cz

www.umcentrum.cz

veraschmidova@seznam.cz

!!!NOVINKA!!!

Knihu je nyní možné získat i jako e-knihu, odkaz ke stažení zde:

http://www.ebookeater.cz/knihy/humor/psi-zivot/

Úryvek z knihy:

Strávili jsme spolu celého půldne, než mě má panička našla, uvázala a odvedla domů od mé nově získané lásky. Celou cestu mi vyčítala můj výlet, ale já jsem si přece jen plnil své psí povinnosti. Nechápala. Doma mě za trest vykoupala ve vaně. Vždyť to říkám – psí život!
Po nějakém čase zase přijelo to velké auto, vystoupili z něj dva lidé a sebrali spoustu našich věcí, naložili paničku i mě a odvezli nás zpět do domečku. Vůbec se mi to nelíbilo, ale tentokrát už jsem nemusel na dvůr, bydlel jsem uvnitř s paničkou. Dokonce mi dala na gauč moji deku a mohl jsem tam léhat vedle ní, jenom na noc mi dávala deku na zem.
Nebýt toho, že mě panička vzala k sobě do domečku, ani bych nevěděl, jaká v ní třímá moc a dokonce, že vlastní zbraň hromadného zabíjení.
To jsem vám tak ležel na gauči a sledoval mouchu jak si poletuje sem a tam. Přemýšlel jsem, jestli si s ní mám hrát nebo ne. Moucha usedla na zeď, panička popadla tu životu nebezpečnou zbraň, bouchla mouchu a ta sletěla mrtvá k zemi. Za chvíli druhá – panička ji
plácla a moucha také mrtvá. Pozor! Na tu strašnou zbraň pozor! Radši jsem skočil na zem a zalezl pod stůl.
„Kubi, vylez! Neboj, to je jen plácačka na mouchy, ta zabíjí pouze mouchy a tobě neublíží. Neboj se!“
No jen aby – pejsek přece nikdy neví!
A Věruška zase navštěvovala paničkou na vozíku a mě brávala s sebou na výlety k přehradě a na kávu. Jenom Marka jsem teď nevídal a to mi bylo moc líto. Občas přijel na chvilku autem, pozdravit mě, ale potom zase odjel. Po jeho odjezdu jsem vždy zesmutněl. Ale jednou mi řekl: „Pojď, Kubi, pojedeš s námi. Daleko.“
Co je to daleko? Dál než na konec vesnice nebo dokonce ještě dál, třeba až za přehradu?
Věruška seděla v autě vedle Marka. Najednou otevřela dveře a zavolala mě. Vyskočil jsem jí na klín, dveře se zavřely a auto s námi odjelo. To vám byl zážitek – sedíte a zároveň utíkáte!
Za námi ubíhala vesnice, přehrada a my jsme pořád jeli dál a dál. Seděl Věrušce na klíně, sledoval cestu před námi a kolem nás – to vám bylo! Stromy, domky, lidé, cesty… a my jsme pořád jeli. Už se mi i chtělo čůrat. Zneklidněl – za chvíli to pochopili a zastavili mi. Tak tak jsem stihl vyskočit ven, ani jsem se nezdržoval hledáním nějakého stromu. Pak jsme jeli zase dál. V autě bylo horko a už se mi to přestávalo líbit. Příště už s nimi na žádný dlouhý výlet nepojedu. Když jsme konečně dorazili na místo, uvázali mě u nejbližšího plotu a odešli. Co já zažil strachu! Vzali mě na výlet jenom proto, aby mě tu někde nechali? Daleko, abych se nemohl vrátit? Proč? To mám umřít hladem – uvázaný u plotu, úplně sám v neznámém prostředí? Bylo mi hrozně. Bál jsem se. Co se mnou bude? Plakal jsem.
„Proč jste mě tady nechali? Proč jste mě tady uvázali? Abych nemohl za vámi?“ Bylo mi strašně.
„Prosím! Já už budu hodný! Už budu poslouchat! Všechny. Prosím!“
Nebylo to nic platné.
„Vraťte se, prosím! Neopouštějte mě! Mám vás rád! Mám vás moc rád. Já nechci být sám, já se strašně bojím být sám. Prosím, prosím, prosím!“ zkoušel jsem volat znovu.
Najednou jsem v dálce uslyšel známé hlasy. Hurá! Vraceli se! Vyslyšeli mé úpěnlivé prosby.
Nenechali mě tu! Asi mě mají ještě rádi! Věruška mě odvázala a šli jsme do restaurace. Představte si, vzali mě do normální restaurace pro lidi! Schoval jsem pod stůl, kde byl příjemný chládek a někdo mi podal misku s vodou. Pak se se mnou ještě Marek proběhl po tom cizím městě, označkoval jsem si tam všechny stromy, keře a sloupy a jeli jsme domů.
Nakonec to zas až tak špatný výlet nebyl. Celou cestu jsem sledoval z okna, zdravil jsem cizí pejsky venku a kradl jsem Věrušce bezlepkové piškoty. Ty jsou dobré! Určitě je koupila
jenom kvůli mně.
Věruška ani Marek se zase na delší dobu neukázali a panička mi řekla, že se odstěhovali a že my se brzy taky budeme přestěhovat. Nevěděl jsem sice, co to znamená, ale muselo to být něco velkého, protože se v domečku ztrácely věci a objevovaly se tam veliké papírové krabice. Moc se mi líbily, dalo se za nimi schovávat, skákat po nich, lézt až nahoru, skákat dovnitř , zkoumat jejich obsah… velmi zajímavá hra. Občas jsem do nějaké té krabice spadl a nemohl se vyškrábat ven. „Haló! Tady jsem! Haló, prosím, pomooc!“
„Kubo!“ zlobila se panička naoko. „Kde zase jsi?“ Nakonec mě ale vždy našla a vysvobodila mě ze zajetí hranatého papírového obra. „Co tam zase děláš? Jednou tě tam nechám, uvidíš.“ Vyhrožovala mi, ale nikdy to nemyslela vážně a pokaždé přišla a vytáhla mě ven. Jednou jsem se tak moc snažil dostat se z krabice sám, až se ta potvora převrátila a já se ocitl v hrozné tmě.
„Pomoc, pomoc!“
Nic. Ticho. Zkoušel jsem jít, ale narazil jsem hlavinkou o stěnu krabice. Zkusil jsem to opačným směrem. Bum! Zase! Dostal jsem strach. Vzpomněl jsem si, jak jsem býval celé noci sám v boudě, nikde nikdo, jenom tma.
„Prosím, prosím! Vysvoboďte mě, já už budu hodný.“
„Kubo, kde jsi?“
Hurá! „Tady! Pomoc! Nemůžu ven!“ Utíkal jsem i s tou krabicí za hlasem.
„Stůj!“ Panička zvedla krabici a pustila mě ven. Lidi, já byl tak rád! Vůbec se mi pod ní nelíbilo. Příště si musím dát větší pozor a nesnažit se svou silou vylézt ven sám. Pak přijelo jedno tmavé obrovské auto – naložilo všechny věcí a krabice a jedno menší auto s lidmi, které už jsem znal, naložilo paničku a mě a jeli jsme nekonečně dlouho a daleko. Od
té doby už jsem domeček s dvorkem neviděl, ani zmoklé slepice, ani přehradu…
Když auto zastavilo, spěchal jsem ven, kde už čekala Věruška. Hurá! Měl jsem takovou radost, že jsem si málem místo nového teritoria označkoval nožičky.
Bydleli jsme nyní v obrovském domečku takže, když jsme do něj vešli, musela nás spolknout taková kovová skříň, abychom se dostali až tam, kde jsem měl už nachystaný pelíšek. Ta veliká kovová skříň se mi vůbec nelíbila. Hučela a jezdila s námi nahoru a dolů. „Klid, Kubi, ani já nemám výtahy zrovna v lásce, ale nic nenaděláme. Neboj se, zvykneš si.“
„No jo,“ zabručel jsem. „Já to říkal – každá změna je nebezpečná.“ Teď abych si zvykal ještě na výtahy! A kdo ví, co mě tu ještě čeká!
Časem jsem si na výtah opravdu zvykl – bylo to pohodlné. Netušil jsem kolik námahy stojí dostat se bez výtahu až k paničce a pelíšku. Až jednou mi panička povídá: „Pojď, Kubi! Musíme po schodech, výtah je pokažený.“ Lidi, to vám byla hrůza! Schody taky nejsou zrovna to, co miluji a zdálo se mi, jakoby stále přibývaly další a další… až mi z toho šlo bříško kolem. Ne a ne dojít na konec.
„Vezmi mě do náruče,“ žadonil jsem.
Panička se tvářila, že mi nerozumí: „Nevymýšlej a šlapej! Ještě nás čekají čtyři patra.“ Sice jsem netušil, co jsou to čtyři patra, ale určitě nic dobrého. A taky že jo. „Já už nechci chodit po schodech,“ škemral jsem.
„Chceš jít ven, Kubo? Tak nebruč a šlapej!“
Vždyť jak říkám – psí život.
Tam vám bylo takových velikých domečků spousta a spousta lidí a pejsků… Věruška říkala, že tu všichni bydlí. To bylo velice divné – v jednom domečku přece může bydlet jenom jeden pejsek! Ne, tohle jsem nemohl za žádnou cenu pochopit. Tady jsem pejsek já a toto je moje teritorium! Takže jsem pokaždé těm ostatním cizím pejskům nadával, že nemají v mém domečku co dělat a že tohle je moje teritorium a když se vážně naštvu, tak je rozcupuji na malinké kousky.
„Klid, Kubi! Oni všichni tady bydlí, jsi ve městě, víš? A ve městě to tak jednoduše je – spousta velikých domečků, spousta lidí, spousta pejsků… Neboj, časem si zvykneš, seznámíš se.

1 komentář u „Tištěné

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

fourteen − 8 =