O vozíčkářích

ARGENTINSKÉ TANGO

Dana se zahleděla na postavu mladého muže. Úzké černé kalhoty, lesklá červená košile do pasu, široký černý pás … „otoč se!“ hypnotizovala ho pohledem. Jeho kulatý, malý zadeček, jaký mají pouze profesionální tanečníci, ji dráždil.
Číst dál

DĚTSKÁ UPŘÍMNOST

Není nad dětské filosofování, jejich závěry, nad dětskou upřímnost.
Číst dál

TAKOVÝ NORMÁLNÍ DEN část 1.

Otevřela jsem oči, všude tma jak v pytli. Kolik je hodin? – napadlo mě. Blik. Nic.
„No jo, žárovka,“ vzdychla jsem si. Posadila se, že vytáhnu žaluzie. Nic.
Číst dál

TAKOVÝ NORMÁLNÍ DEN část 2.

Jednu ruku natahuji, co to jde nahoru knoflíček po knoflíčku a na druhé se snažím o pár centimetrů se nazvednout a dosáhnout tak potřebného tlačítka.
Číst dál

TAKOVÝ NORMÁLNÍ DEN část 3.

„Vydržte! Neujeďte mi,“ řekl a vyběhl do chodby.
Dobrý vtip, napadlo mě. Dveře se opět zavřely a já se jen modlila, ať mě teď nikdo nepřivolá.
Číst dál

JAK SE SEZNAMUJÍ VOZÍČKÁŘI

„Potřebuji ženskou,“ povzdechl si jednoho dne Mirek.
„Už mi je sedmnáct a pořád nic.“ Poté se na chvíli zamyslel: „No jo, ale jak se vlastně seznamují vozíčkáři?“ Chvíli přemýšlel, ale když ho ani po deseti minutách nic nenapadlo, rozhodl jít na rady ke zkušenějším.
Číst dál

KOLIKRÁT JEŠTĚ

Michal zazvonil a čekal, že Hanka otevře dveře s kloboučkem na hlavě, slunečními brýlemi na nose, vedle dveří bude stát sbalená cestovní taška a kabelka, on to vše naloží, poté naloží Hanku…
Hanka mu otevřela ještě neoblečená, jenom v lehkém župánku:
Číst dál

JÁ SE BUDU O TEBE STARAT

Když Mirka uviděla v příchozí poště dopis od Romana, srdce se jí rozbušilo. Prosil ji o schůzku:
„musím s Tebou mluvit. Osobně, ústně, prosím!“
Souhlasila. Pečlivě se namalovala, oblekla, objednala si taxi a nechala se odvést na smluvenou schůzku.
Číst dál

A POLÍBÍM MATIČKU ZEMI

Několik let jsem jezdívala pravidelně do lázní, nebo do rehabilitačních ústavů, protože můj neurolog moc dobře věděl, že pokud budu cvičit, bude vše vcelku dobré, jak ale cvičit přestanu, půjde to se mnou dolu vodou.
Číst dál

NEPOCHOPENÍ

„Můžu ti pomoct?“
Daria zvedla hlavu. Vedle ní stál sympatický, asi čtyřicetiletý muž. Usmála se:
„To budete hodný.“
Podala mu sáček s pečivem: „Kdybyste mi to dal do té tašky za vozíkem.“
„To je všechno?“
Číst dál

ROZHODNUTÍ

Jana poodjela se svým vozíkem dál od fontány. Slunce svítilo, byl jeden z posledních teplých dnů a ona ho chtěla strávit v parku na sluníčku a ne lítáním na záchod.
Vybrala si teda odlehlou lavičku, zaparkovala vedle ní a z tašky si vytáhla malou termosku. Nalila si kafe, zavřela oči a nastavila tvář slunci. Bylo to velice příjemné a ji v té chvíli napadlo „jak dlouho ještě? Jedno léto? Dvě?“
Číst dál

O ČEM SNÍŠ

„Letos ti dám k vánocům ten nejkrásnější dárek,“ začal Jiří.
Zdeňka se usmála. Co by to tak mohlo být? – problesklo jí hlavou.
„Něco, o čem jsi už přestala snít. Splním ti tvé největší přání.“
Znělo to zajímavě, ale o jejím největším přání nemohl ani tušit – o malém domečku plném zvedáků, kamer, elektroniky a dálkového ovládání, aby mohla být aspoň trochu soběstačná. O trávníku za domem, kde by byli aspoň tří psi… O tom všem přece nemohl Jiří ani tušit, nikdy mu o tom neříkala, nikdy před ním o tomto svém jediném velkém snu nemluvila.
„Přemýšlíš.“ Ještě chvíli ji nechával v napětí. „Vím, po čem tajně toužíš i když jsi mi to nikdy neřekla.“
Číst dál

SEN O LÁSCE A TANCOVÁNÍ

Vznášela jsem se po tanečním parketu s lehkostí motýle, v nádherných šatech, jedna taneční kreace střídala druhou, můj taneční partner mě držel pevně a přitom lehce. Jeho ruce byly silné a něžné zároveň. Cítila jsem tu horkost z nich sálající, jak proniká do mého těla… Měl nádherné veliké modré oči a já se v nich viděla, já se v nich topila. A topila jsem se neskutečně ráda. Ztichlým sálem zněla krásná melodie valčíku a já už slyšela ten aplaus, ta slova obdivu. Následovalo objetí od mého partnera a krásný večer strávený s ním, v jeho společnosti, v jeho náruči … Byla jsem neskutečně šťastná. Jako vždy s tímto partnerem, jako vždy na tanečním parketu. To štěstí mě celou naplňovalo, to štěstí mě celou pohlcovalo.
„Kam hledíš, bábo?!“Číst dál

JAK BÁRA ŽÁDALA O RUKU

Když člověk sedí pětadvacet let na vozíku, dřív, nebo později začne mít problémy se zády. V Bářině případu tyto bolesti začaly velice brzy také z toho důvodu, že její svalstvo bylo čím dál tím slabší a tak páteř nemělo co držet a ona čím dál tím víc trpěla.
Jediné, co jí dokázalo aspoň trochu ulevit, byl její fyzioterapeut a jeho metody. Jeho velké silné ruce dokázaly přesně najít bolavé místo a tvrdě, nekompromisně ho zlikvidovat. Měl na to svoje metody, hmaty, chvaty, které ale vždy spolehlivě zabraly.Číst dál

RYBAŘENÍ

Když se mě Vašek, starý dobrý kamarád, zeptal, jestli s ním půjdu na chatu na ryby, zaváhala jsem.
„Copak? Neboj, nebudeme tam sami dva,“ zasmál se. „I když… nemuselo by to být zas až tak špatné.“
Teď jsem se zasmála já. Vaška a jeho smysl pro humor, jsem znala už mnoho let.
„Já nevím,“ ukázala jsem na svůj invalidní vozík.
„Neboj,“ uklidňoval mě. „Na nás dva vozíčkáře tam budou čtyři zdraví dospělí. Postarají se o nás.“ Po chvíli potichu dodal: „Snad.“
Číst dál

VOZÍČKÁŘEM RÁD A DOBROVOLNĚ

„Jak já vám, vozíčkářům, závidím,“ začala Hanka.
Míša na ni vytřeštila oči:„Co?! To myslíš vážně?“
„No jistě – jste frajeři. Máte super vozíky, lítáte jak blázni, všichni vám všechno dají, prominou … všichni vám pomáhají …“
Míša se zhluboka nadechla, pak si to ale rozmyslela a vytáhla z kumbálu svůj starý vozík:
„Sedni, jedem na poštu a do obchodu.“
„A proč mi nedáš ten svůj vozík, ale dáváš mi tuto příšeru?“, zeptala se zklamaně Hanka.
„Proč? Protože tento super vozík si musíš za velké peníze koupit sama. Pojišťovna ti ho nedá, dá ti tohle.“
Hanka překvapeně zvedla obočí: „Fakt? Za své? A kolik tě stál?“
„Padesát osm tisíc.“
„Cóóó?! Jsi normální?! Zas tak super není. Číst dál

NAKONEC TO BYL KRÁSNÝ DEN

Bára se zahleděla do jízdního řádu. Nejbližší nízkopodlažní autobus domů ji jel až za pětatřicet minut. Zvedla hlavu. Obloha se zatahovala čím dál tím víc a pomalu se začala objevovat jedna kapka za druhou. Zoufale se rozhlídla kolem. Jediný obchod bez schodů, kam mohla zajet a schovat se, byl zverimex. Usmála se. Stejně se tam už dlouho chtěla podívat. Opřela se do kol vozíku a vjela dovnitř. Číst dál

PŘED VELKOU VIZITOU MUSÍ BÝT POŘÁDEK

Dvě sestřičky vletěly do nemocničního pokoje jako neřízené střely. Jedna otvírala šuplíky a úplně všechno, co stálo a leželo na nočním stolku do nich smetla se slovy: „Při velké vizitě může být na stolku pouze lékovka a sklenička na čaj.“
Číst dál

VÁNOČNÍ

Kamil si pozorně prohlížel vánoční stromky. Hezky jeden po druhém. Popojížděl na svém invalidním vozíku sem a tam, bral je do ruky, zkoumal jejich výšku, barvu, čerstvost…
Po půlhodinovém hledání k němu přistoupil mladý prodavač:
„Mohu vám nějak pomoci? Poradit?“
Kamil se zarazil: „Nevím. Možná. Chci ten nejkrásnější.“
„Jistě. Jak vysoký? Jak široký?“
„To je jedno.“ Číst dál

A ŽIVOT JDE DÁL

„Nezapomeň na Ivana,“ zavolal za ním ještě Pavel. Petr jen kývl hlavou, nastartoval a odjel.
Když přijel do rehabilitačního ústavu, zajel hned za službukonající sestrou zjistit, jestli tam Ivan je a jak to s ním vypadá.
„Po fyzické stránce dobře, teda když odmyslíme fakt, že na vozíku už zůstane,“ sestřička se odmlčela. Pak se ale nadechla a pokračovala: „Ale nebude ani první a, bohužel, ani poslední, že.“ Číst dál

DEN BLBEC

„Nakonec to dopadlo všechno úplně jinak,“ řekla Alena tiše.
Blanka zvědavě zvedla obočí: „Jako co?“ Když se nedočkala odpovědi, zeptala se jinak: „Něco ti nevyšlo?“
Alena se pohrdlivě zasmála: „Nevyšlo?“ Na ex vypila celou sklenku vína: „Drahá moje, ne nevyšlo. Všechno se posralo!“
Přítelkyně na ni vyvalila oči. Ještě nikdy ji neslyšela tak sprostě mluvit. Celé roky byla
přesvědčena o tom, že nejsprostší co dokáže říct, je „do kelu!“ a vlastně ještě „kurnik-šopa!“, ale to už jí musela vařit krev. Číst dál

INTERNET, MOBIL A JÁ

První mobil jsem dostala, když mi bylo 45 let. Nejsem technický typ a všechny tyhle vymoženosti přímo nesnáším.
Používala jsem ho jako GPS.
„Mari, jak se dostanu domů?“ Tím začínali naše telefonní hovory s manželem.
„Kde jsi?“
„Nevím. Vyjela jsem od doktora, zahnula doleva…“
„Chyba! Vydrž…“ to hledal na mapě kde bych asi tak mohla být. Já se mezi tím snažila od kolemjdoucích zjistit název ulice, na které se nacházím. Konečně! Číst dál

BUBLINKY

„Tak vám předepíši ještě i perličku, paní Nováková. Ta vám udělá dobře.“
„Děkuji moc, paní doktorko,“ odpověděla žena s úsměvem, aniž by tušila, o co se jedná. V životě v lázních nebyla. Jenom hned po úraze, ale to už bylo dávno.
Nejprve byly děti malé, potřebovaly ji, potom končily školu, maturovaly… pořád ji potřebovaly. Teda aspoň ona to tak tvrdila a byl to pro ni vážný důvod, proč nabízené lázně
pořád dokola odkládat. Pravdou ale bylo, že se jí nikam nechtělo a tak trochu se i za svůj starý invalidní vozík styděla.
„Vozíčkář má sedět doma a ne se ukazovat světu,“ říkávala. Číst dál

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

three × one =