O vozíčkářích

VZPOURA V RODINĚ NOVÁKOVÝCH

„V sobotu pojedu na vozíku.“
„Ale v sobotu jdeme do města na oběd.“
„Já vím, mami. Do města na oběd pojedu na vozíku,“ upřesnila Terka.
„Proč?“ Nechápala matka. „Ty nedojdeš od autobusu k restauraci?“ Nečekala na odpověď a pokračovala: „Tak pojedeme autem.“
„I tak si vezmu vozík.“
„Ale zastavíme dvacet metrů od restaurace.“
„Já vím, mami. I tak si vezmu vozík. Už mi i těch dvacet metrů dělá veliký problém.“
Stará žena si urovnala zástěru, zamračila se a zhluboka si vzdychla. Pochopila, že dcera  to myslí vážně. A to byl veliký problém. Číst dál

MAŠEREM PROTI SVÉ VŮLI

Musher, (ale pro nedostatek českých slov se u nás ujal počeštěný název mašer), je anglický název pro člověka, který řídí psí spřežení. Určitě jste to už viděli – stojí na něčem jako sáně a tři, pět, nebo i osm psů ho táhne. Letí po zasněžených pláních a užívají si zimy.
Asi proto, že pejsky miluji a jako zdravá jsem strávila na sněhu každou volnou chvilku, se dnes na tyhle závody ráda aspoň dívám v televizi. Číst dál

UŽ VÍM, PROČ NOSÍ KOMINÍCI ŠTĚSTÍ

Krátce po úraze jsem v rehabilitačním ústavu „vyfasovala“ invalidní vozík. Byl veliký a těžký. S vynaložením všech svých sil, které mi ještě zbyly, jsem se dostala akorát tak z pokoje na záchod a zpět. A i za to jsem byla neskonale vděčná. I když to byla pokaždé těžká a tvrdá dřina. Už mi nezbyl ani gram síly na to, abych se dostala někam dál, podívala se po budově a už vůbec ne ven, po okolí. Seděla jsem na pokoji u okna, a tiše záviděla všem kdo tam mohli. Číst dál

TROCHU JINÉ VÁNOCE

Když člověk sedí na invalidním vozíku a ještě k tomu žije sám, mívá nějaký svůj velký sen. Já toužil po tom prožít trochu jiné Vánoce.Zatím se všechny podobaly jako vejce vejci – přivézt si z hospody trochu bramborového salátu a kousek smažené ryby, otevřít si láhev vína, podívat se na televizi… Rok co rok už třicet let. Jenom s tím rozdílem, že v posledních pěti letech tady se mnou žila Betynka, malá černá fenečka.
Ty letošní vánoce nebyly výjimkou. Číst dál

PO DVACETI LETECH

Znovu jsem ji potkala po dvaceti letech, kdy mě přijela navštívit. Trávila jsem dovolenou na chalupě, kam jsem občas utekla z přeplněné Prahy. Popravdě si tam zajedu pokaždé, když si potřebuji odpočinout od lidí, od dětí, od manžela. Chalupa je na samotě, vede k ní jenom polní cesta, daleko od lidí, ani na žádné mapě není a klíče od ní mám jenom já. Ona to vlastně ani není chalupa, spíš chaloupečka – malinká, s jedním jediným pokojíčkem jak dlaň. Číst dál

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

14 − 13 =