O vozíčkářích

BRIGÁDNÍCI

„Moment!“ zavolala Jana, zapnula si zip u kalhot a otevřela dveře.
„Já… já…“ Petr nemohl najít ta správná slova. A tak strčil Janě pod nos prázdné láhve: „Vodu… jestli by jste nám dala. Pracujeme tady,“ kývl hlavou: „Venku… kopeme… je horko…“
„Já vím,“ zasmála se Jana. Otevřela dveře dokořán a uhnula stranou: „Pojďte, tady je koupelna a pokud si necháte vodu chvíli odtéct, bude krásně studená.“ Číst dál

ŠEST HUSÍCH SPORTOVCŮ A JÁ

Dopila jsem odpolední kafe a přemýšlela kdo ví nad čím, když mě z úvah vytrhl známý zvuk otevírajících se dveří a mamčin hlas: „Hádej, co nesu.“ Odpovědí byl strašný křik. Ne dětský, zvířecí. Otočila jsem hlavu. Mamka položila velkou krabici na zem.
„Housata? My budeme mít housata?“ Nevěřila jsem vlastním očím a uším.
„Ne, my ne. Sousedka. Musela jet do města, tak jí je nesu domů.“ Podívala se na hodinky. „Víš co, nechám ti je tady a skočím ještě do obchodu, než mi zavřou.“ Číst dál

DUŠAN

Byl sychravý podzim. Venku chvíli mrholilo, chvíli lilo, když jsem poprvé po úraze přijela do
rehabilitačního ústavu. Počasí jako stvořené na to, aby se člověk sžil s invalidním vozíkem, na kterém měl strávit zbytek života. Takové počasí dodávalo elán a chuť spíš tak na sebevraždu, než na další život. Ale to by bylo příliš jednoduché a takový život nikdy není. Tak jsem se s ním snažila porvat.
Krátce po mě přijel do rehabilitačního ústavu i Dušan. Já jsem tam byla poprvé, on taky.
Přivezli ho těsně po úrazu. Číst dál

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

six + twenty =