ZIMNÍ DEPRESE

Hodně lidí má z blížící se zimy a z nadcházejícího nového roku depresi. A Marta k nim patřila taky. Ani sama přesně nevěděla proč. Děsilo ji, že už zase bude o rok starší. Bála se přibývajících zdravotních problémů, nemocí a neduhů. Vždyť jako vozíčkářka jich měla i tak víc než dost a kdyby přibyly další… nechtěla to ani domýšlet dál, ale černé chmury ji trápily noc co noc.
Číst dál

ZIMNÍ PŘÍBĚH

Ilona stála v řadě na vlek, když vedle ní zajelo monoski. Zvědavě si ho prohlížela.
„Co čumíš?“ Zařval na ni mladý muž. „To jsi nikdy neviděla monoski? Nebo si i ty myslíš, že vozíčkář má sedět doma?“
za svoji ranní lenost vděčná.
Číst dál

MOR

Naďa utíkala, co jí síly stačily. Hodiny strávené v posilovně a při běhu jí teď hodně pomohly. Co víc, zachránili jí život. Utíkala totiž o život. Doslova a do písmene.
Vběhla do domu a zamkla za sebou všechny bezpečnostní zámky. Vydechla si. Zadní vchod byl také zamčený a zabezpečený velkou, silnou závorou, oknům dnes ani nestihla odemknout okenice. Teď byla za svoji ranní lenost vděčná.
Číst dál

NEŘÍKEJ MI JAK SES ROZHODL

Když se Mirek vrátil ze služební cesty, Danka se mu vrhla do náruče a pevně ho objala. Byl zaskočen, jejich manželství teď, po dvaceti letech, už nebylo tak vášnivé jako kdysi.
Věděl, že se něco stalo, když ho takto vítá.
Číst dál

K JARU PATŘÍ LÁSKA

Míša vyjela na svém invalidním vozíku před dům. Zastavila a rozhlédla se kolem. Sluníčko svítilo, i když zatím velice opatrně. Konečně po té dlouhé zimě.
Číst dál

ZÁZVOROVO – SLIVOVICOVÁ PRALINKA

Začátkem zimy mi moje známá přinesla malou, asi deci a půl lahvičku:
„Je to nastrouhaný zázvor zalitý slivovicí. Hodně silný, buď víc než opatrná. Ale až někdy zmrzneš na kost, zachrání tě.“
Číst dál

JAK JSME MALOVALY VELIKONOČNÍHO PSA

Když mi Hanka zavolala, že budeme odpoledne malovat velikonoční vajíčka, zrovna u toho byla Dáša:
„Super! Už se těším!“ Poskočila.
Číst dál

VELIKONOCE

Postupně nám čím dál, tím víc utíká smysl Velikonoc, jejich pravý význam se ztrácí.
Číst dál

NEZVLÁDLA JSEM TO

Nikdy jsem o sebevraždě nepřemýšlela. Jsem totiž silně věřící a jako taková sebevraždy neuznávám. Ani jsem ty lidi, co nad nimi vážně přemýšlí, nechápala.
Až dnes.
Číst dál

ZIMNÍ VZPOMÍNÁNÍ

Zima. Sníh. Haldy sněhu. Krása. Jako zdravá jsem zimu milovala. Žila jsem na Slovensku a tak nebyl problém každý víkend, každou volnou chvilku strávit na horách, na sněhu, na lyžích.
Číst dál

DOMŮ

Najednou se mi začala točit hlava a všechno kolem se houpalo, horší jak na lodi za silné bouře.
„Co je?“ Zeptal se mě manžel. „Jsi strašně bílá a lítají ti oči.“
„Já nevím.“ Přiznala jsem se. „ Je mi hodně blbě.“ Urychleně jsem si lehla na zem a opřela nohy o zeď.
Číst dál

FLAŠKA

Máme parádní balkon, možná spíš terasu, jedenáct metrů čtverečních, otočenou na západ V létě tam večer sedávám, medituji, někdy si dám poslední večerní kávu, jindy sklenku červeného. Zavřu oči a nemyslím na nic, snažím se úplně se uvolnit. Balzám pro tělo i duši.
Včera mě z mých večerních meditací vyrušil hlas dvou, asi dvanáctiletých mladíků
Číst dál

I PO SRÁŽCE S BLBCEM VYJDE SLUNCE

Ráno jsem vystrčila hlavu zpod peřin a otevřela jedno oko, abych zkontrolovala situaci. Venku bylo zataženo a vypadalo to, jakoby černé mraky seděly přímo na střeše domu. Do toho foukal vítr, určitě studený a já měla sto chutí zalézt zpět pod peřinu, zavřít oko a obě je otevřít až na jaře.
Jenže pejsek se potřeboval jít vyčúrat a já měla v lékárně objednané a odložené léky. Tak mi nezbývalo, než si udělat rozcvičku, obléct se a přesednout na vozík.
Hned po pár metrech za domem mě čekala ta nejhorší srážka:
Číst dál

POLIBEK SMRTI

Ta zatáčka byla blbě klopená. Že jsme to přehnali s rychlostí, bylo vidět hned. Vyletěli jsme. Čekala jsem náraz, ale strom jsme těsně minuli. Ani jsme se jakýmsi zázrakem nepřevrátili. Vydechla jsem si: „paráda!“ – měla jsem chuť zařvat.
Číst dál

SLÁVA VLASTNÍ BLBOSTI

Jako hodně lidí na vozíku, i já mám mimo jiné částečně ochrnuté i trupové (posturální, nebo chcete-li napřimovací) svalstvo. V praxi to vypadá asi tak, že se na vozíku můžu kousek předklonit, i trochu uklonit. Pokud to ovšem přeženu byť jen o jeden centimetr, „složím se“ a už se nezvednu. Vím to. A taky moc dobře za ty roky vím, kolik je ten bezpečný předklon, nebo úklon a kdy se už neodvratně blíží pád.
Jenže…
Číst dál

PROKLETÍ MILIONÁŘŮ

Když Jiřina dorazila ke schodům, smutně si vzdychla. Nenadávala, nevztekala se. Proč taky. Protože si zdraví lidé na svojí vlastní zahradě udělali schodky? Je to přece jejich věc, jejich právo. Nebo snad proto, že ona sedí na invalidním vozíku? Ne, z toho už také dávno vyrostla.
Číst dál

MOJE PRVNÍ JARNÍ MRTVOLA

Na jaře se (asi jako každý) s radostí vrhám na zelený salát. Po té dlouhé zimě bez zeleně ho s radostí vítám Proto když jsem uviděla na trhu první salát, byl můj. S obrovskou radostí jsem ho okamžitě odvezla domů a i s taškou podala asistentce: „uděláme si salát!“
Číst dál

KAŽDÉ RÁNO POHLADÍM BUDÍK

Cŕŕŕ…. Budík. Jako každé ráno. Potvora zvoní zrovna, když spím!
„Potvoro!“ Zaklela jsem „Zmlkni! Nebo tě vyhodím!“
Stejný scénář jako každé ráno.
Jenom tentokrát u toho byla moje babička.
„Proč to děláš?“ Zeptala se mě. „Proč jsi na něho tak zlá?“
Číst dál

OBČANSKÁ POVINNOST

Na odpolední procházce s pejskem se k nám přidala asi devítiletá slečna:
„To je Kubík, že?“
Přikývla jsem. Nedivila jsem se, že ho zná – poté, co byl v televizi, ho občas někdo poznal. Nebo podle fotky na obalu knížky. Jenom mě zarazilo, že Kubik na ni vycenil zuby. To normálně nedělal.
Číst dál

PROČ PÁN BŮH STVOŘIL MALÉ ŽENY

„Proč mi někdy nezavoláš?“ ptávala se Ilona Hany pokaždé, jak se potkaly. Ta jen sklonila hlavu a v duchu si pomyslela: „Protože hodinové telefonáty nesnáším a považuji je za ztracený čas. Už mě ani to, že sedíš na vozíku, nedojme a k ničemu takovému nedonutí.“
Číst dál

SAMOLÉČBA

Když se Dáša dozvěděla od doktora svoji diagnózu, přišla domů, sedla k internetu a začala hledat, číst a dělat si poznámky.
Do telefonu mi pouze řekla, že nemá čas dát si se mnou kafe, že musí studovat.
Po týdnu mi řekla, že nemá čas, že se léčí.
Číst dál

ŠÉF

Na nové místo v nemocnici jsem nastoupila po několikaleté praxi na lůžkové rehabilitaci, vcelku známé a vyhlášené. Takže jsem nastupovala bez obav a beze strachu.
Už od mládí si každé ráno před odchodem z domu trochu přimaluji oči (ne moc, pouze je trochu zvýrazním). Neviděla jsem tedy důvod, proč ne do nového zaměstnání.
Číst dál

VĚŘ A VÍRA TVÁ TĚ UZDRAVÍ

Tahle věta se stala mým heslem poté, co jsem se probrala po šesti týdnech z kómatu a ač velice nerada, vrátila se mezi živé.
Číst dál

VZPOMÍNKY NA LÉTO

Marek zajel se svým vozíkem k oknu. Opřel se lokty o parapet a na chvíli se zahleděl do dálky. Domů se vrátil teprve před pár dny a připadalo mu to jako celá věčnost. Najednou měl pocit, že to, co prožil, byl jen sen
Číst dál

JÁCOB A BAKŠI

Když se malý Jácob narodil, dostal do vínku mnohem víc, než jen trochu zvláštní jméno. Mimo jiné i dar rozumět a mluvit mnoha jazyky. S maminkou slovensky, s tatínkem arabsky, s oběma rodiči anglicky a velice brzy i německy, protože tak mluvila babička s maminkou, když mluvily o něčem, co malý Jácob slyšet nemusel. A to ho zlobilo, on rozumět chtěl.
Číst dál

ZÁZRAKY NA POČKÁNÍ A NEMOŽNÉ DO TŘÍ DNŮ

Verča byla rehabka tělem i duší. Patřila ještě k té staré škole, která razila názor – z pacienta i kůži zedrat, pokud si myslíte, že má na to, dokázat víc.
Její pacienti ze začátku plakali, potili krev, prosili, nadávali, nakonec ale děkovali a přiznávali, že ani nedoufali v to, kolik díky ní dokázali.
„Jste poklad,“ říkávali. „Zázrak.“
„To ne já, sami jste to dokázali, bylo to ve vás. Já vám pouze pomohla dosáhnout cíl.“
Číst dál

PROBOUZENÍ

„Haló! Slyšíte mě? Otevřete oči! Haló!“
Kdo to tady huláká, napadlo ji. A proč?
„Haló!“ Najednou si uvědomila, že s ní někdo třepe. Nechte toho!, chtěla říct, ale z neznámých důvodů to nešlo.
„No tak! Otevřete oči!“
Číst dál

DALŠÍ VÝHODA INVALIDNÍHO VOZÍKU

O jedné výhodě, kterou nám, vozíčkářům, někteří zdraví lidé závidí a občas i předhazují na oči, už jsem psala – nemusíme stát v řadě u pokladny v obchodě, v klidu si tam sedíme a tudíž nám musí být jedno, jestli tam sedíme pět minut, nebo půl hodinu. Kdežto chudáci zdraví lidé musí stát a tak je pro některé z nich normální, že nás předběhnou. A pokud je vozíčkář slušně vychovaný, má se usmát a říct „samozřejmě“.
Číst dál

POZNÁNÍ

Nevěděla jsem, co se děje a trochu mě to děsilo. Najednou se všechno se mnou zatočilo. Ne jako na kolotoči, spíš jako v nějakém víru. Ano, to je ono! Asi jsem se nějakou náhodou dostala do víru, napadlo mě. Ale kde se tady vzal? Asi vír prachu, protože všude kolem bylo šedo. Ale neštípalo to ani do očí, ani do úst. Prach to teda nebude. Divné, napadlo mě znovu. Nechápala jsem, co se děje, ani proč se to děje, ani kde to vlastně jsem. Nechápala jsem vůbec nic.
Číst dál

POVÍDKA – KAMUFLÁŽ

Mirka sebrala ze stolku hrnky od kávy a odnášela je do kuchyně.
„Půjdu jí pomoct.“ Vítek vstal z křesla a vykročil směrem ke kuchyni.
„Ne!“ Řekla Danka rázně. „Sedni si! Musíme si promluvit.“
Tón jejího hlasu ho překvapil: „Co se děje? Potřebuješ něco?“
„Ano,“ přikývla. „Aby ses začal chovat normálně.“
Nechápal. Číst dál

UPADÁM DO DEPRESE

Strašná deprese se potichu plíží okolo, objímá mě, omotává mě, sedá na mě, proniká do mě a ty se ptáš:
„No co je zas?“
Číst dál

OPĚT CHCI BÝT MOTÝLEM

Transová meditace – ležíte pohodlně na zemi, oči zavřené a vaše uvolnění se čím dál víc prohlubuje.
Číst dál

SPRÁVNÝ CHLAP MÁ SMRDĚT

Myslela jsem, že tento mýtus je už dávno pryč. Omyl. Dokonce jsem ho slyšela z úst mladého, asi třicetiletého muže před pár dny.
Hodně jsem se divila, protože sám byl vždy umytý, čistý, s jemnou vůní kolem sebe. Nechápala jsem.
Číst dál

Vizita

Každý, kdo už v nemocnici někdy ležel ví, že tam každé ráno chodí tak zvaná malá vizita a jednou za týden vizita velká.
Na malou vizitu chodí doktor se sestřičkou, velká vizita je proto velká, že se tam nahrne tolik lidí, lékařů, primář, staniční sestra i sestra obyčejná, že se občas ani do pokoje všichni nevejdou.
Číst dál

CO VŠECHNO SE MŮŽETE V NEMOCNICI NAUČIT

Každá generace může tu jinou něco naučit. Stejně tak člověk – jeden umí to, druhý ono, vždy se je čemu se naučit. V každém věku.
A v nemocnici je hodně času, dlouhé večery…, návštěvy odejdou… a co dál?
Protože nás bylo na pokoji osm, někdy někdo vyprávěl o sobě, nějaké zajímavé zážitky, příběhy. Když už došly nápady, vzpomínky, přišla na řadu přítomnost, znalosti, zkušenosti.
Nejstarší z nás, které jsme říkaly babička, nás učila péct, vařit dobrá a levná jídla
Číst dál

PARALELNÍ SVĚT

Když jsem otevřela oči, babička stála u postele a usmívala se na mě.
„Babi,“ řekla jsem překvapeně. „Ty? Já jsem mrtvá?“
Zasmála se: „Proč bys, proboha, měla být mrtvá? A čemu se tak divíš?
Pokusila jsem se sednout si. Moc to nešlo. Všechno mě strašně bolelo.
„Lež,“ řekla. „Musí tě bolet celý člověk. Jsi strašně dotlučená. Vyměním ti obklady.“ S těmi slovy odešla. Tak jsem aspoň zvedla hlavu a rozhlídla se kolem. Všechno tu bylo tak strašně známé, tak příjemné, útulné.
Číst dál

DUVĚRA

Eva si najednou uvědomila, že díky zimě a drncání jejího invalidního vozíku po kostkách, musí urychleně navštívit nejbližší záchod. Rozhlídla se kolem. Právě projížděla okolo restaurace a tak bez zaváhání vjela dovnitř.
Číst dál

JÁ ODBORNÍK (tak to byl nejlepší vtip toho večera)

Nejsem technický typ a žel, tyhle věci mě ani moc nezajímají. Mobil mám ještě jeden z prvních typů a stačí mi. Vím jak zavolat, jak přijmout hovor, jak napsat SMS, víc nepotřebuji. Na počítači vyřizuji akorát poštu a píši povídky. A na všechno ostatní mám manžela, který technický typ je a tímto směrem mu to i skvěle myslí. Takže proč bych se namáhala! Číst dál

NIKDO NEMÁ BÝT NA VÁNOCE SÁM

ahleděla se ven oknem. Chumelilo, jak už dlouho ne. „Konečně budou bílé vánoce,“ napadlo ji. „No jo, ale to zas ani syn nepřijede,“ vzdychla si. Vnoučata už neviděla asi tři roky, nejezdili za ní ani o vánocích. Proč taky, neměla ani počítač, ani video, nudila se u ní. A snacha? Ta měla v tomto období vždy nejvíce práce – šila šaty na nadcházející plesovou sezonu, nemohla si dovolit ztratit ani jeden den. A tak syn už pár let jezdíval vždy na první svátek vánoční za ní sám. Mrzelo ji to, ale zvykla si. Když bude ale taková chumelenice… Sedla si do křesla. Po tvářích jí stékaly slzy. Nechtěla plakat, bylo jí ale líto, že bude i o vánocích sama. Nikdo by neměl být na vánoce sám Číst dál

SESTŘIČKA

Do pokoje dopadaly poslední paprsky odpoledního slunce. Všude bylo ticho, jen starý gramofon potichu hrál Verdiho „Zbor židů“. Aida byla vůbec její nejoblíbenější opera.
Seděla v křesle, oči zavřené, v ruce hrnek s kávou, poslouchala oblíbenou skladbu a snila. Snila svůj krásný nekonečný příběh. O lásce, o životě, o práci… Číst dál

VESELE I VÁŽNĚ Z NEMOCNIČNÍHO PROSTŘEDÍ

KROPENATÝ JAKO SLEPICE

Když jsem ve svém už dospělém věku chytla plané neštovice, provázely je vysoké horečky a mě pro jistotu šoupli na infekční oddělení v jedné malé nemocnici.
Na pokoji jsem byla s Lukáškem, který měl také neštovice. Byl to asi čtyřletý klučina, vzácný vzor pro všechny pacienty. Byl tak rozumný a poslušný, že jeho maminka, kterou tam přijali s ním, ho pouze ráno umyla, dala mu pusu a šla do práce. Z práce domů, kde uklidila a navařila a za malým Lukáškem přišla zas až večer, aby si na něho vyslechla chvály, jaký je hodný a šikovný. Pokaždé mu za to dala Tatranku a on řekl jen:Číst dál

ZPOVĚĎ

Nesmím na ni myslet“, říkal si v duchu mladý kněz dnes snad už po sté. „Zakazuji si to!“ Čím víc si to ale zakazoval, tím víc na ni myslel.
„Jen vyzpovídám tuhle ženu a sám půjdu ke svaté zpovědi. Vždyť jak bych mohl, sám obtížen hříchem, kázat nehřešit?“
Vešel tedy do zpovědnice a čekal, až žena za zástěnou začne.
„Otče, mám velký hřích,“ začala nesměle. „Pořád musím myslet na jednoho muže.“ Ten hlas se mu zdál povědomý. „Jste vdaná?“
„Ne,“ zašeptala. Číst dál

KŘIŽOVATKA DVOU SVĚTŮ

Jedeš zítra do města na kontrolu?“, zeptal se mě otec u oběda. Přikývla jsem. „To je dobře, potřebuji ve městě něco vyřídit, nemusíme jezdit na dvakrát.“
Měl řidičák přes čtyřicet let, žádnou nehodu a věřil, že mu to tak vydrží do konce života. I já jsem tomu věřila a tak jsem si klidně ještě v autě zavazovala boty, když jsem uslyšela to šílené troubení. Zvedla jsem hlavu. To poslední, co jsem uviděla, byl náklaďák ve zpětném zrcátku našeho vozu, který se k nám blížil obrovskou rychlostí. Ozvala se rána a skřípění plechů a já se najednou ocitla v jiném světě. Viděla jsem slunce, cítila teplo a lásku a bylo mi krásně a dobře. Stála tam babička, kterou jsem nadevše milovala, a mě to vůbec nepřekvapilo, že ji vidím, i když byla už osm let mrtvá. Připadalo mi to úplně normální, že tam je, že jsme spolu a nekonečně šťastné.
Číst dál

DEPRESE

Pomalu kráčela ztichlou ulicí. Špičkou boty nabírala spadané listí. Bylo krásně barevné – žluté, červené, zelené, hnědé… Jí ale připadaly všechny listy úplně stejné – šedivé, smutné, škaredé. Neviděla a ani nechtěla vidět jejich krásu. Viděla jenom smutek těch spadaných listů, jejich samotu po pádu ze stromu. Strom se jich zbavil. Strom je nechtěl.
Poprchalo. Kapky deště se mísily se slzami na její tváři. Ani sama nevěděla, proč pláče.
Studený vítr pronikal až do morku kosti, ona přesto šla dál pomalu, zvolna. Nevnímala zimu, nevnímala déšť. Všechno okolo bylo úplně stejné jako uvnitř její duše – šedivé, studené, vlhké a smutné. Nekonečně smutné. Číst dál

CHLAP JAKO MOTIVACE

V tomto příběhu jsem sice hlavní roli nehrála, ale celý se odehrával před mýma očima.
Jednou tam také přijali devadesátiletou babičku. Její šedesátileté dceři řekli, že tam s ní být nemusí, že ony, sestry, jsou studované a tudíž si s ní hravě poradí. Neporadily – babičku nemohly donutit vstát z postele, zarytě odmítala se umýt, převlíknout a nemocniční stravu, to už vůbec do ní nedostaly. Číst dál

CO VY NA TO, DOKTORE?

Bylo klidné nedělní odpoledne, mladý doktor seděl v křesle na inspekčním pokoji a podřimoval. Na oddělení nebylo nic vážného, tak se oddával snění. Na dveře zaznělo rázné zaklepání. Zamračil se. Řekl přece sestrám, že tu pro nikoho není. Zaklepání se opakovalo. Odmítal otevřít oči a vstát. Chvíli se tvářil, že tam není a věřil, že to dotyčného přestane bavit. Mýlil se. Po druhém zaklepání následovalo třetí, čtvrté, páté.Číst dál

VTIP

Jedna nejmenovaná, ale známá paní spisovatelka si před pár lety ze mě udělala vtip a já se na něm dodnes dobře bavím.

Byly jsme spolu v lázních a jedno krásné sluneční odpoledne byly spolu venku. Ona seděla na lavičce a četla si (nebo se spíš jen tak tvářila). Já seděla na zemi a trhala sedmikrásky. Květy sedmikrásek jsou výborné na průdušky, na dýchání a skvěle chutnají. Číst dál

VÁNOCE A JÁ

Když jsem vjela do Tesca, všude už byla vánoční výzdoba, vonělo to vánocemi, vládla vánoční nálada. Vánoce, vánoce, vánoce! V těch obchodech se snad zbláznili – vnucují nám je už v říjnu. Nutí člověka včas kupovat výzdobu, dárky… no jo, něco na tom je. Pokud začnete vybírat a kupovat včas, nestojí vás to tolik nervů a peněz. Prý! Já mám ale přesně opačné zkušenosti – kdo rychle kupuje, dvakrát kupuje. Číst dál

TRANSOVÉ MEDITACE

MEDVĚD

„Všichni si lehněte, zavřete oči…“ Milovala jsem ta slova. Věděla jsem, co bude následovat
– na tomto kursu jsem už poněkolikáté a za sebou jsem měla nejednu transovou meditaci.
Pokaždé to byl krásný prožitek. Něco nového, zajímavého.
Světla zhasla, v místnosti bylo šero a absolutní ticho, do kterého se začaly pomalu šířit zvuky bubnu. Postupně nabíraly na intenzitě. Rytmus se stával strhujícím, naplňoval celé tělo, celou mysl.Číst dál

TAK TO BY SE PATOLOGOVI STÁT NEMĚLO

„Začni, já si jenom vyřídím jeden telefonát.“
Mirek, mladší patolog, přikývl a vešel do pitevny sám. Nebylo na tom nic zvláštního, občas si takto se starším kolegou vypomáhali.
Zavřel teda za sebou dveře, natáhl si rukavice a vzal do ruky skalpel.
Než stihl udělat první řez, podíval se na mladou dívku na stole. „Tak mladá, kolik jí asi bylo let?“ Napadlo ho. „Sedmnáct? Jestli vůbec.“  Číst dál

DÁREK K NAROZENINÁM

„Počkej chvíli!“, otcův hlas zarazil Pavla v půli cesty.
„Sedni si ještě na chvíli,“ řekl a hlavou ukázal na židli, ze které syn právě vstal. Pavel si vzdychl – právě teď? Podíval se na hodinky. Bylo půl sedmé a v sedm měl schůzku s Evou. Byla to mladá, krásná, chytrá holka. Poprvé se setkali teprve před týdnem ve vědecké knihovně. Zarazilo ho to. Myslel si, že tak hezké mladé děvče tráví volné odpoledne někde úplně jinde a ne ve vědecké knihovně. Číst dál

DŘÍV NEŽ BUDE POZDĚ

Povídají o mě, že jsem citlivá a hodně vnímavá. Nikdy jsem si nemyslela, že jim někdy dám za pravdu. Až dnes.
Normálně spím velice dobře a tvrdě. Prospat deset i více hodin, není žádný problém a usínám ještě s jednou nohou na zemi.
Proto mě vcelku překvapilo, když mě uprostřed noci vzbudil sen. Číst dál