Glosy, fejetony, úvahy

TAXISLUŽBY A VOZÍČKÁŘI PODRUHÉ

Před časem jsem napsala článek „Je taxi opravdu pro každého?“, kde jsem psala o tom, jak mi 5 ze 7 taxislužeb v našem městě řeklo, že vozíčkáře prostě nevozí (šestý byl taxi pro vozíčkáře, který byl pro nemoc mimo provoz a sedmá taxi má ceny hodně, hodně vysoké). Výmluvy těch pěti, co mě odmítly, byly různé.
Číst dál

OPRAVDU JE TAXI PRO KAŽDÉHO?

Taxislužba je (nebo by aspoň měla být) službou pro všechny občany.
Jinou zkušenost ale mají někteří olomoučtí vozíčkáři.
Číst dál

Můj život s v(V)ozíčkářem

Potom prý na velikosti nezáleží.
Číst dál

A POLÍBÍM MATIČKU ZEMI

Několik let jsem jezdívala pravidelně do lázní, nebo do rehabilitačních ústavů, protože můj neurolog moc dobře věděl, že pokud budu cvičit, bude vše vcelku dobré, jak ale cvičit přestanu, půjde to se mnou dolu vodou.
Číst dál

ÚTĚK JAKO NEJLEPŠÍ ŘEŠENÍ

Byl hezký sluneční den, počasí takové akorát a já nespěchala domů. Navíc dobrá zpráva od doktora. Rozhodla jsem se, že pojedu po svých, že nebudu čekat na autobus.
Číst dál

ČESKO-SLOVENSKÝ SLOVNÍK

Není to zas tak dávno, co jsme byli Československo. Bez mezery, bez pomlčky. Jeden stát, sice dva jazyky (čeština a slovenština).
Číst dál

OPRAVDU JE TAXI PRO KAŽDÉHO?

Taxislužba je (nebo by aspoň měla být) službou pro všechny občany.
Jinou zkušenost ale mají někteří olomoučtí vozíčkáři.
Číst dál

JARO

Konečně! Konec šera, depresí, smutku, samoty… Sluníčko svítí déle a intenzivněji, pohladí po tváři i po duši, usmívá se.
Stačí vyjít ven a rozhlédnout se kolem. Světlo, slunce, nové rostlinky, nový život …
Číst dál

JSOU VĚCI, KTERÉ MI MOZEK NEBERE

Jednou z věcí, které mi mozek nebere, je lidské myšlení, přesněji myšlení některých lidí.
Číst dál

VOZÍČKÁŘŮM SE NEMÁ USTUPOVAT

Když u nás vyměnili autobus, který rozváží pacienty po nemocnici, říkala jsem si „hurá!“ Dveře širší, plošina šla bez problémů ven i dovnitř a co jsem ocenila nejvíc, že po najetí do autobusu jsem se nemusela pracně a na milimetry vtláčet mezi první sedačky, aby se vůbec dala vrátit zpět plošina. Tady stačilo zajet rovno do „chlívečku“, zvednout dvě sklopná sedadla, aby mohl řidič vrátit plošinu na místo a jelo se.
Minule se vedle mě vtlačila starší paní a násilím sundávala sklopenou sedačku.
Číst dál

PODZIM JAKO LÁSKA

Málokdo miluje podzim. Máme s ním totiž spojený chlad, tmu, smutek, deprese…
Ano, na podzim se ochlazuje, teplých dnů ubývá, aby nakonec zmizely úplně. Teploty se snižují, pod třicítku, pod dvacítku, pod desítku…
Číst dál

SVĚT MOŽNÁ PŘIŠEL O DALŠÍHO EINSTEINA

Dnes, když už jsem mnoho let ze školy venku, musím se přiznat, že jsem vždy na hodinách fyziky podváděla. Tvářila jsem se, že poslouchám a moje myšlenky někde lítaly po zasněžených stráních, nebo předváděly nové taneční kreace na parketu.
Číst dál

PILNÁ NEBOŽKA

Moje babička ráda používala termín „pilná nebožka“ jako označení pro osobu, která svou pílí nadělala víc škody než užitku.
No a přesně tak jsem si včera připadala. Jestli se na mě moje babička tam shora dívala… raději ani nechci vědět, co si myslela.
Číst dál

JAK JSEM POMÁHALA NAŠEMU TÝMU

Někteří olomoučtí vozíčkáři hrající bocciu se spojili s hráči z Havířova do společného HSC (handicap sport club) protože na vytvoření samostatného hracího týmu HSC Olomouc, jich bylo málo..
Když se české týmy rozhodly, že pojedou na závody „Belasý motýl“ do Bratislavy, jela jsem s nimi. Musela jsem.
Číst dál

CO TADY BLBNETE?

Byla jsem objednaná na klasickou kontrolu do nemocnice. Přijela jsem na svém invalidním vozíku ke dveřím, když najednou přede mě vyskočil maskovaný muž: „Stůjte! Sem nesmíte! A vůbec – jak jste se dostala až sem?“
Číst dál

HLAVNĚ, ŽE TAM JE, NE?

V mnoha městech chtějí zpřístupnit přepravu MHD i lidem na invalidním vozíku a tak se čím dál, tím častěji objevují nízkopodlažní autobusy a tramvaje. S radostí je vítají i maminky s kočárky, starší lidé, nebo lidé o berlích, nebo třeba jen s kufry či taškami…
Číst dál

JAK SE DOSTÁVAJÍ VOZÍČKÁŘI PO PŮLNOCI DOMŮ

Rozhodně nepatřím k těm, kdo si myslí, že mu, jako vozíčkářovi, všichni ubližují a ani k těm, kteří naopak zastávají názor, že lidem na vozíku se vždy musí hned všechno splnit a udělat. Ne.
Číst dál

KDYŽ UŽ ČLOVĚK JEDNOU JE, TAK MÁ KOUKAT ABY BYL

a já dodávám:
ABY ŽIL A NE JEN PŘEŽÍVAL

V této chvíli si mnozí z vás řekli: „tobě se to řekne“. A ti, co mě znají se jen usmáli a ti, co toho o mě ví víc, řekli: „no jo, už je to tady zas“.
Číst dál

ŽE BY NOVÝ DRUH ZÁVISLOSTI?

Když si pořídila počítač moje sestra, chápala jsem to. Byla to pro ni nutnost – byla podnikatelka a tak přijímala a vyřizovala objednávky, komunikovala s dodavateli, prostě víc než jasná nutnost, nezbytnost.
Když si ale pořídil počítač můj manžel, vůbec jsem nechápala, proč u něho sedí celé hodiny, co tam neustále sleduje, čte… V tom čase ani nepracoval.
Číst dál

I VY UŽ MÁTE SVÉHO BEZDOMOVCE?

Nikdy jsem bezdomovce nesoudila, neodsuzovala, myslím si totiž, že se to může stát komukoliv z nás. A taky mám s nimi dobrou zkušenost.
Často jezdím nakupovat do Billy – je to kousek, ochotný personál, na dnešní dobu hodně místa, široké uličky mezi regály… a to vše je pro člověka sedícího na invalidním vozíku dosti důležité.
Číst dál

JARO PŘICHÁZÍ 25.PROSINCE

Teď si říkáte, co že je to za nesmysl. Možná je, ale mně hodně pomáhá.
Na tuto myšlenku mě přivedla paní spisovatelka Irena Fuchsová, když napsala: „pokud dostaneš facku, nebreč, raduj se, že nebyly dvě“ = návod na šťastný život.
Tak já jsem si vytvořila jinou, svoji vlastní pomůcku pro radost.
Číst dál

JAK SE VRACÍ PAMĚŤ

Četla jsem a slyšela jsem o více případech, kdy po úrazu mozku člověk ztratil paměť, ale nikde jsem se nedočetla, jak se paměť vrací. Co člověk prožívá? Co mu pomáhá? Ani v žádné knize jsem nic nenašla, závěrečné zkoušky z neurologie mi nic o tom neřekly, práce na neurologickém oddělení také ne.
Číst dál

CHOVEJME SE JAKO PRASATA

To není ironická poznámka, ani překlep. Hned vysvětlím – nedávno jsem četla velmi zajímavý článek o pohřebním rituálu prasat. Prase, když ucítí, že se blíží jeho konec, odejde bokem od stáda a lehne si. Nejstarší samice přijde k němu, ohodnotí situaci, vrátí se ke své skupině a rozdělí úkoly.
Číst dál

JAK SI BEZPEČNĚ ROZHNĚVAT NĚKTERÉ LIDI

Někdy k tomu stačí opravdu málo – vyslovit nahlas, co si myslíte a mít jiný názor, nebo jen jiný pohled, jinou zkušenost.
Jako motto své první knížečky jsem dala větu: „čím více poznávám lidi, tím více miluji psy“.
I když knížečku si koupilo, dostalo, nebo dnes už i stáhlo asi jen tisíc lidí, ohlasů bylo vcelku dost. Zajímavé je, že na obsah knížky samé kladné a pozitivní reakce, ale tohle moje motto na titulní straně rozčililo pár lidí (ale opravdu jen pár, ale přece.).
Číst dál

DOBRÉ SKUTKY SE MAJÍ KONAT ASPOŇ O VÁNOCÍCH

Když tak sleduji předvánoční shon, blázinec, nakupování, reklamy typu: “co ještě, ještě pod stromeček?“, je mi trochu smutno. Kam se poděl skutečný smysl vánoc? Původně to byly svátky klidu, pohody, radosti… a šlo o to, udělat radost každému, vzpomenout si a potěšit i ty, kteří jsou sami, opuštění, ztraceni ve světě. A hlavně ty.
Číst dál

KAŽDÁ SNAHA MÁ BÝT PO ZÁSLUZE POTRESTÁNA

Mám známou, před 20 lety se jí narodil syn s Downovým syndromem. Kdo zná, ví – žádná sranda.
Známá okamžitě přestala chodit do práce a mezi přátele, absolutně všechen čas věnovala postiženému synovi, aby ho aspoň něco naučila.
Jak Sisyfos tlačila ten obří kámen s vírou v aspoň nějaký, byť malý, pokrok. Celé dny, celé týdny, celé roky neznala nic jiného, žila jen pro svého těžce postiženého syna.
Roky tvrdé dřiny, neustálého opakování základních návyků, hodiny strávené na rehabilitaci, doma celé hodiny strávené Vojtovou metodou, masážemi a cvičením. Vše jen pro tu malou naději, že se snad těžce postižený syn přece jenom aspoň něco málo naučí. Číst dál

DUCHODY

Když před časem prolítla tiskem a internetem zpráva o tom, jak si někteří herci v důchodu stěžují na nedostatek peněz, vyvolalo to všeobecné pozdvižení. Ale uznejte sami, jak mají vyžít z šestnácti tisícového důchodu! (po pravdě – taky bych nevěděla co s tím, mít najednou skoro dvakrát tolik, než mám teď). A oni, chudáci herci, musí brát různé dabingy a chodit na komparsy, aby vyžili – jak ponižující!
Číst dál

BLOG – JÁ REBEL

Osobně nemám rebely ráda – pořád se jim něco nelíbí, pořád si na něco stěžují, nic jim není dost dobré, s ničím nesouhlasí, pořád proti něčemu protestují.
Že nakonec stejně tak skončím i já a stane se ze mě rebel, to bych nikdy nečekala. A dokonce, jako vrchol všeho, ještě i druhé k rebelství navádím!
Proč? Číst dál

ROZDÍLY GENERAČNÍ

Normálně si vůbec nepřipadám stará, někdy mám (řečeno slovy jiných) „ztřeštěné nápady“, když ale poslouchám některé asistenty (mladé lidi, kteří nám pomáhají), mám pocit, že jsem jejich babička.
„Proč vlastně nejezdíš na nákupy autem?“ Zeptal se mě Michal, už skoro třicetiletý asistent.
„Auto máte, já tě přece odvezu a můžeš v poklidu navštívit i dva obchody, klidně tam strávit i čtyři hodiny, mně to vadit nebude.“
To věřím, Michal byl dobrý asistent a nejvíc ze všeho ho bavilo jezdit autem, trávit v obchodech všechen volný čas a potom ještě vařit a jíst.
„To máš tak,“ začala jsem vysvětlovat. „Naše auto žere ve městě klidně 13 litrů, litr benzinu V-Power, co kupujeme stojí 40 korun. Obchodní centrum jedno je vzdáleno skoro čtyři kilometry, druhé pět. Cesta tam a zpět 50 korun. Když nám to zabere jenom dvě hodiny cesta i nákup, i vybalení doma, to je dalších sto osmdesát až dvě stě třicet korun pro tebe za asistenci. To se mi ten nákup hezky prodraží, nemyslíš?“
Michal se na mě nevěřícně podíval: „To jsi řekla vážně?“
Přikývla jsem.
„Vy, vozíčkáři, jste strašní! Všechno přepočítáváte na koruny! Na co to auto potom máte?“
„My s ním jezdíme tam, kde nás nedovezou autobusy, nebo když potřebujeme do jiného města, já na kurz, manžel na závody, nebo na soustředění.“
„No i tak,“ trval na svém Michal. Pak se na chvíli zamyslel, než vynesl onu památnou větu: „No jo, vy jste jiná generace. Vy neumíte žít!“
Číst dál

V OBCHODECH

Každý občas musí navštívit nějaký obchod. I ten, kdo je zrovna, stejně jako já, nemiluje a obchody navštěvuje pouze když už není jiná možnost. Ale jíst se musí a něco si obléct a obout taky.
Jako člověk na vozíku potřebuji v obchodě občas pomoct. Něco podat z horních regálů, něco zvážit, protože váha je vysoko a leskne se… Lidé jsou většinou ochotni. Někdy se ale tváří, že mě nevidí.
Číst dál

MOŽNÝ KONEC IGELITŮ A PLASTŮ – JAK TO VŠECHNO NAKONEC DOPADNE

Tak jsem se dočetla, že nás prý konečně čeká konec igelitů a možná i plastů. A když ne konec, tak aspoň jejich výrazné omezení. Začíná to skončením rozdávání igelitových tašek v obchodech zdarma. To si myslím, že je dobrý nápad. Pokud si tašku lidé musí zaplatit, už se pak použité neválí všude. Ano, jsou lidi, kteří i tak vždy jdou do obchodu bez své tašky a igelitku si koupí. Někdo proto, že zapomene, někdo pro to, že na to nemyslí a ani myslet nechce. Co potom s tou taškou udělají? Většinou ji použijí jako pytel na odpadky. A tady už mě napadá – i kupované sáčky na odpad jsou přece igelitové. S igelitovými taškami a sáčky si příroda neumí poradit. Stejně jako s plastovými lahvemi. Tuny plastových láhví se povalují všude v přírodě, najdete je v lese namísto hub, dokonce pokrývají dna oceánů. A to už je hodně vážná věc. Pokud jejich částečky polkne kterýkoliv mořský živočich, brzy zemře.
Snad skončí i ty láhve. Možná, kdo ví.Číst dál

VÝHODA INVALIDNÍHO VOZÍKU

Za těch 25 let, co už sedím na vozíku, mě nikdy nenapadlo, že to má i svoje výhody. Dosud jsem viděla jen zápory – do obchodu vedly schody, do kostela vedly schody, k památkám vedly schody, na záchod byly úzké dveře, nebo byl tak malý, že jsem neměla šanci se tam s vozíkem dostat, leda, že bych si nechala dokořán otevřené dveře. Až teď jsem byla upozorněná, že jako vozíčkář mám výhodu a protekci. A to hned dvakrát v jednom týdnu. Číst dál

BLOG – JÁ REBEL

Osobně nemám rebely ráda – pořád se jim něco nelíbí, pořád si na něco stěžují, nic jim není dost dobré, s ničím nesouhlasí, pořád proti něčemu protestují.
Že nakonec stejně tak skončím i já a stane se ze mě rebel, to bych nikdy nečekala. A dokonce, jako vrchol všeho, ještě i druhé k rebelství navádím!Číst dál

EXKREMENTY

Jako spousta lidí i já mám svého psího miláčka. I já s ním chodím ven a můj pejsek, stejně jako všichni ostatní pejskové, dělá bobečky, hromádky, kopečky. Je to logické, je to normální, kdo potravu přijímá, musí i odpad vylučovat. Číst dál

REKLAMY

lověk se jim nevyhne. Jsou tady vždy a všude. Někdy mám při sledování televize pocit, že se dívám na neustálý tok reklam občas přerušovaný kousky nějakého filmu. Už jsem si na to zvykla a ani mi to moc nevadí. Jdu si aspoň uvařit kafe, skočím si na záchod, udělám pár cviků, protáhnu si tělo. Takže nakonec jsou pro mě reklamy prospěšné. Někdy se naopak na reklamu podívám, abych zjistila, jak jsem zase hloupá, když nádobí před uložením do myčky opláchnu pod tekoucí vodou (vždyť kdybych použila ten jediný správný prostředek do myčky, nemusela bych, mohla bych tam to nádobí dát se vším všudy).
Číst dál

JE ÚŽASNÉ, CO VŠECHNO DOKÁŽE FONENDOSKOP

Když jsem před třiceti lety studovala na vyšší odborné zdravotnické škole, používali jsme fonendoskop pouze na poslech práce srdce, plic, dýchání a ještě při měření tlaku. Toť vše. Víc nás neučili, na nic jiného se fonendoskop nepoužíval, nic jiného neuměl. Ale doba jde pořád vpřed.
Číst dál

JSEM POTVORA aneb NEVIDITELNÍ VOZÍČKÁŘI

Není to blbost, k závěru, že vozíčkáři jsou neviditelní, jsem dospěla dnes, v obchodě Tesco.
Když jsem dorazila do oddělení ovoce a zeleniny, ihned ke mně přistoupila prodavačka s otázkou, jak mi může pomoci, co může pro mě udělat. Číst dál

FORMALITY

Nemiluji nemocnice, ale občas tam člověk musí.
Protože se moje „žlučníkové trápení se“ zhoršovalo a kila letěla dolů, vzdala jsem se a šla.
Číst dál

ŽIVOTU NEBEZPEČNÉ SBÍRÁNÍ PSÍCH EXKREMENTŮ

I když sedím na invalidním vozíku, snažím se vždy po svém pejskovi jeho bobečky sebrat. On na mě sice pokaždé hledí nechápavě s němou výčitkou v očích: „já se tak snažil zanechat po sobě nějakou stopu a ty to potupně sebereš do pytlíku a zahodíš!“Číst dál

OBCHODY

Jako vozíčkář už mám své vytipované a vyzkoušené obchody, kam jezdím. Vím, že se tam bez problémů dostanu, mezi regály je dost místa i na elektrický vozík, je tam ochotný personál. Číst dál

TROCHU JINÝ PŘÍSTUP

Někdo by si mohl myslet, že jako vozíčkářka mám pouze špatné zkušenosti s řidiči autobusů. Zvláště po napsání článku „Ředitel autobusu“. Opak je pravdou a já vždy říkám, že nemůžeme házet všechny do jednoho pytle, nebo podle jednoho soudit všechny. To určitě ne!
A že mám s nimi i dobré zkušenosti o tom svědčí třeba příklad, kdy jsem dojížděla na zastávku, autobus už měl zavřené dveře a zapnutý blinkr k odjezdu. Řidič mě uviděl ve zpětném zrcátku, vystoupil, sklopil mi plošinu a bez řečí a poznámek (které by v tomto případě i byly opodstatněné), na mě počkal. Číst dál

HLAVY STUDOVANÉ

Občas k nám na osobní asistenci přijdou studenti, kteří to mají jako povinnou praxi. Jedna mladá dívka přišla se slovy: „Dobrý den, já jsem vaše nová odborná asistentka, nebo taky odborná pečovatelka, jak chcete. Já to studuji.“
Když jsem ji poprosila, aby mi rozložila vozík, skočila mi do řeči: „Mě nepoučujte. Já vím, co potřebujete, já to studuji.“ Nadechla se, vypnula hruď a dodala: „Na vysoké škole. A už mám dva semestry a zkoušky za sebou.“ Číst dál

KONEC ZLATÝM ČASŮM, NEBOLI PROFESIONALIZACE V NAŠEM SPOLKU

Náš spolek vozíčkářů byl mnoho let dobrou partou správných lidí – vozíčkářů, pracovníků spolku, asistentů (mladých lidí, kteří nám pomáhali).Podnikali jsme společně různé akce, zájezdy, výlety, řešili jsme společně problémy klientů, kteří to sami nezvládali a o pomoc stáli. Číst dál

JEDINÁ NA MORAVĚ

Možná jsem. Usoudila jsem tak z reakcí lékařů v Olomouci, Ostravě, Uherském Hradišti a všude, kde jsem tento svůj příběh vyprávěla. Stal se mi v čase, kdy naše – československá televize vysílala několik přenosů seancí léčitele Kašpirovského. Bohužel jsem v tom čase byla zrovna v nemocnici, kde se podobné věci neuznávaly, takže jsem je propásla. Číst dál

JAK JSEM PŘIŠLA O ILUZE

Od dětství jsem měla za kamarády spíše kluky. U holek mi vadilo, že pořád piští, fňukají a žalují. Jenže s přibývajícími léty jsem si uvědomila, že určité věci nemůžu říct klukovi – kamarádovi a tak jsem si přece jenom jednu kamarádku našla. Byla jen o pár let starší, měly jsme podobné zájmy, i život – s manželem a bez dětí. “ Číst dál

JAK BYL DNES U NÁS DOMA MÁLEM KONEC SVĚTA

První co udělám po probuzení je, že rozsvítím světlo, protože je ještě tma a já bych při té ranní rozcvičce mohla zase usnout.
Takže „blik“ a namísto světla nic. Tma. Fajn, asi praskla žárovka. Nic hrozného. Jo, ale zkuste si sednout na invalidní vozík a vyměnit si prasklou žárovku! To prostě nejde“ Číst dál

VY, VOZÍČKÁŘI JSTE STRAŠNÍ

Řekl jednou večer Pavel, mladý kluk, který nám pomáhal. Nechápala jsem: „Proč?“ „No to jsi musela jet na vozíku až do Tesca? Vždyť bych tě tam zavezl autem. Bylo by to pohodlnější, než se kodrcat na vozíku, čekat na autobus… Na co to auto máte?“ Číst dál

TANCOVÁNÍ S VOZÍČKÁŘKOU, ANEB MUŽI Z ČESKA A TI DRUZÍ

Jako zdravá jsem hodně tancovala, i závodně (tajně, aby o tom moji přísní rodiče raději moc nevěděli, protože se jednalo o tance diskotékové a zkoušela jsem i rokenrol – prostě neslušná divočina v tom čase, podle nich).
Když jsem dospěla a osamostatnila se, zůstala jsem na invalidním vozíku. Tenkrát ještě něco takového jako tance na vozíku nebyly. Taky byly všude schody a vozíčkář se stejně z domu ven většinou ani nedostal. Číst dál

PÁR VÝCHOVNÝCH

Ema byla moje dobrá přítelkyně. Jak se říká – kus ženské, ale jinak klidný, tichý člověk. Zato její manžel, takový pidimužík, kterého nebylo ani od země vidět, byl neustále vzteklý a nervní. „Já se ti divím,“ řekla jsem jí jednou nad šálkem kávy.  „Víš, co ten tvůj dnes vyváděl na poště? Řval tam na slečnu za okénkem, že je kráva a za co ji prý platí, že žije z jeho daní … Číst dál

NITĚ NAMÍSTO ZADNÍHO DÍLU

Asi jako spousta žen mám slabost pro pěkné spodní prádlo. A ráda ho i nosím. Jenže navštěvování obchodů, není zrovna moje hobby, navštěvuji je pouze, když sháním dárky. A tak při té příležitosti se zrovna kouknu na pěkné spodní prádlo a možná si i něco vyberu. Každému se, samozřejmě líbí něco jiného a to je dobře. Kdyby se nám všem líbily úplně stejné věci, asi by to moc zajímavé nebylo. Číst dál

IGELITOVÉ SÁČKY

Když jsem doma četla blog paní spisovatelky Ireny Fuchsové o tom, jak má kvůli Atíkovi (její pes) igelitové sáčky po kapsách, kabelkách a taškách, můj manžel jen suše konstatoval: „A já si myslel, že kromě tebe už nikdo takovou úchylku nemá.“ Chyba! Má! I když já, díky tomu, že sedím na invalidním vozíku mám sáčky i tam – na područce, na sedadle, pod opěradlem … a můj manžel roste… Asi má alergii na igelitové sáčky. Číst dál

1 komentář u „Glosy, fejetony, úvahy

  1. Čau Věrko,
    všechny Tvoje články, včetně tvé povídky z nové knihy čtu jedním dechem a to ti nemažu med kolem pusy jak se říká, ale skutečně.Máš zajímavý styl psaní, který
    nutí člověka to dočíst úplně dokonce, hlavně jak to dopadne.Přeji Ti, aby Ti
    nevyprchala inspirace a stále pokračovala v nových povídkách.Už se těším
    na další, mám to místo pohádky na spaní(čtu je většinou večer před spaním).Měj se fajn a jen tak dále. S pozdravem Darina

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

8 − seven =