E-knihy

Zde najdete informace o mých knihách vydaných v elektronické podobě.

Všechny moje e-knihy si můžete objednat také na adrese:

e-knihy.vozic@centrum.cz

ve formátech PDF, ePub, mobi

 Psí život

1216545

Nyní si můžete v elektronické podobě (e-book) stáhnout zcela zdarma knihu „Psí život“ na:

http://www.ebookeater.cz/knihy/humor/psi-zivot/

Láska, sex a vozíčkáři- e-kniha

Představuji Vám svou novou e-knihu „Láska, sex a vozíčkáři“. Můžete si ji nyní koupit na adrese:

http://www.databook.cz

nebo na:

e-knihy.vozic@centrum.cz

ve formátech PDF, ePub, mobi

Jde o knížku povídek o vztazích lidí na vozíku.

První dvě povídky z knihy:

JAK JSEM SHÁNĚLA NEI REPORT, Aneb JAK JSEM STARÁ, TAK JSEM BLBÁ

Když jsem se zeptala mladého prodavače, jestli má NEI Report, vyvalil na mě oči.
„Co je?!“ Chtěla jsem na něho vyjeknout. Když se ale otočil ke mně zády, aby srovnal časopisy v regálech, pohled mi sjel na jeho zadeček. Malý, krásný, neuvěřitelně sexy zadeček. „Proč si vy, všichni zdraví lidé myslíte, že slovo „sex“ a slovo „vozíčkář“ použít v jedné větě je neslušné?! I já jsem člověk, žena se vším všudy, se stejnými potřebami jako vy! Tak proč bych se nemohla zajímat o lásku a vše, co k ní patří?!“
Otočil se ke mně a zakoktal: “Jo, teda ne, teda ano…já jen, že takovou literaturu my tady nevedeme.“
Chtěla jsem se ho zeptat „proč“, ale pohled na mladíka zepředu byl ještě zajímavější. Raději jsem se jen nadechla, otočila svůj invalidní vozík a vyjela na čerstvý vzduch. Nutně jsem ho potřebovala. Po chvíli jsem se opřela do kol a málem vrazila do souseda.
„Co sháníte takhle po ránu?“ Usmál se na mě.
„NEI Report,“ odpověděla jsem. „Chtěla bych jim tam poslat nějaké povídky.“
„Vy? Do vás bych to popravdě neřekl.“ Nasucho polkl a já taky. Raději jsem rychle odjela domů. Nechápala jsem, čemu se všichni tak diví. Kdy už konečně lidé pochopí, že i k životu na vozíku sex patří?!
„Tak co nového venku?“ zeptal se manžel po mém návratu domů.
Mávla jsem rukou. „Ani se neptej. Jela jsem úplně zbytečně. NEI Report jsem stejně nesehnala.“
„Cóóó?“ nevěřil vlastním uším. „Ty sháníš NEI Report?“
„Ano, mám několik povídek a Jana říkala, že jim už pár svých poslala, tak proč to taky nezkusit.“ Dodala jsem na vysvětlenou.
„Víš ty, jaké povídky tam jsou?“ Vyzvídal.
„Zamilované, s lehkým erotickým podtextem…“
Zasmál se, mávl rukou a odešel. Nechápala jsem – mladý prodavač, který ztratí řeč, soused, který byl z toho v šoku, chechtající se manžel… To nebude samo sebou.
Vzala jsem si teda notebook na klín a zapnula internet. Na titulní stránce NEI Reportu byla nahá žena. A co? To nic neznamená? To dnes vidíte skoro ve všech novinách. Ženské tělo je přece krásné, tak proč ne?
V záložkách jsem si našla „Povídky“, otevřela a začetla se. Oči mi lezly z důlků. Nejsem puritán, to spíš zjištěním, kam jsem to chtěla své příspěvky posílat a ještě jsem se tím každému na potkání chlubila.
Po přečtení asi třetí povídky jsem počítač zase vypnula a šla si uvařit kafe. Manžel počkal, až se napiji, než se mě s úsměvem zeptal: „Kolik těch povídek pro NEI Report máš? Můžu si je taky přečíst? Ať vím, co se v tobě skrývá, o čem sníš, jaké máš touhy, představy… Jako tvůj manžel bych o tvých potřebách a erotických fantaziích měl vědět, nemyslíš?“
Málem jsem mu řekla něco ošklivého. Místo toho jsem na něho vyjekla:
„To jsi mi nemohl říct? Já jsem byla přesvědčená, že jsou to povídky s lehkým erotickým podtextem a ono jde o bomby plné sexu. Víš, jak jsem musela před těmi lidmi vypadat?“
Manžel se zasmál: „Já netušil, jaký časopis jdeš shánět. Nepochlubila ses.  Taky by mě nenapadlo, že ty ve svém věku ještě nevíš, co píšou na stránkách NEI Reportu.“

Další moje e-kniha

ÚSMĚVNÉ PŘÍBĚHY VOZÍČKÁŘSKÉ

je knihou povídek ze života lidí odkázaných na invalidní vozík a jak s tím dokáží žít, ale i brát život takový, jaký je, brát to s nadhledem a úsměvem. Můžete si ji objednat na adrese:

e-knihy.vozic@centrum.cz
Jako ukázka – povídka z jmenované knihy:

UŽ VÍM, PROČ NOSÍ KOMINÍCI ŠTĚSTÍ 

Krátce po úraze jsem v rehabilitačním ústavu „vyfasovala“ invalidní vozík. Byl veliký a těžký. S vynaložením všech svých sil, které mi ještě zbyly, jsem se dostala akorát tak z pokoje na záchod a zpět. A i za to jsem byla neskonale vděčná. I když to byla pokaždé těžká a tvrdá dřina. Už mi nezbyl ani gram síly na to, abych se dostala někam dál, podívala se po budově a už vůbec ne ven, po okolí. Seděla jsem na pokoji u okna, a tiše záviděla všem, kdo tam mohli. Nebylo mi to vůbec nic platné, návštěvy za mnou nemohly a já nemohla dál než do poloviny chodby na záchod. Často mi tekly slzičky po tváři, ale ani to nepomohlo.

V pondělí jsem se na výcviku soběstačnosti doslechla, že tam zástupci firmy Sopur přivezli pět nových vozíků na otestování. Potřebovali zjistit, jak se budou chovat v náročném terénu, při překonávání obrubníků, nějakého toho schodku, v trávě… tiše jsem poslouchala. Věděla jsem, že vozíky dostanou kluci se zdravýma rukama, kteří tohle všechno zvládnou. Bylo mi z toho strašně smutno – já zase budu sedět na pokoji, sledovat je z okna a tiše závidět, jak si jezdí po venku, jak si užívají pohyb a svobodu.

„A ty bys nechtěla takový vozík?“ Připadalo mi to jako hodně krutý žert. Podívala jsem se na Hanku a do očí se mi opět tlačily slzy.

„Nebul!“ podala mi kapesník. „Ptám se tě vážně.“

Štípla jsem se do ruky. Nezdálo se mi to. Vyvalila jsem na ni oči: „Já?“ Zakoktala jsem. „To víš, že chtěla, ale mně ho nikdo nedá. Nedokáži…“ nedokončila jsem.

Hanka mi skočila do řeči: „Přivezli i jeden dětský, nevěděli, že tady nejsou děti. No a ty jsi jediná, kdo výškou i váhou odpovídá dítěti. Tak mě napadlo…“

„Uau!“ Zařvala jsem ze všech sil.

„Uau!“ Zařvala jsem znovu, když mi ho Hanka přivezla. Byl super – malinký, lehounký, že i moje slabé ručičky ho hravě uvedly do pohybu. A ke všemu byl červený a já červenou barvu miluji.

„Uau!“ Zařvala jsem znovu, když jsem si na něj sedla.

 „To je paráda!“ A už jsem pádlovala, co mi síly stačily. Raz – dva jsem byla na konci chodby. Výtahem dolu… Paráda! Poprvé jsem pocítila volnost, svobodu.

„Pozor! Je super lehký!“ volal ještě kdosi za mnou. „A má nový systém brzd, ať nevyletíte!“ Ale to už jsem ani moc nevnímala. Konečně jsem se sama dostala dál než na záchod! Konečně jsem se dostala z budovy ven! Uau! Venku bylo tak krásně! Modrá obloha, sluníčko… tráva… Štěrk! Uhlí! Brzdy! A pak už jen uhlí, uhlí, uhlí… Všude kolem – pode mnou, vedle mě, na mě – uhlí, uhlí, uhlí. Když jsem se z něho konečně vyhrabala ven, stál tam malý kluk, koukal na mě a hodnotil: „No ty teda vypadáš! Kominík hadra!“

Najednou se mu pusa roztáhla od ucha k uchu, začal radostí poskakovat a křičet: „Přinesla jsi mi štěstí! Přinesla jsi mi štěstí! Kominíci přece nosí štěstí!“ Poskakoval a tleskal ručičkama. Nic moc jsem nechápala. Přesněji řečeno nechápala jsem vůbec nic.

„Jenom musíš jít se mnou.“

„Já? A kam? A proč? A takhle? Vždyť jsi sám říkal – kominík hadra.“

„No právě proto! Musíš jít se mnou za mojí mámou. Prosím, prosím, pojď se mnou,“ začal škemrat. A na vysvětlení dodal: „Maminka mi slíbila, že když najdu někoho, kdo je víc špinavý než já, nedá mi na zadek. A víc špinavá už jsi jenom ty.“

Další e-knihou, kterou si můžete zakoupit na www.databook.cz nebo na e-knihy.vozic@centrum.cz je

ŽIVOTU NEBEZPEČNÉ SBÍRÁNÍ PSÍCH EXKREMENTŮ

ve formátech e-Pub, mobi, PDF
Knížka veselých a někdy až neuvěřitelných příběhů o psech, i o tom, co dokáží vymyslet a co se s nimi dá zažít.

Jedna povídka jako ukázka:

ŽIVOTU NEBEZPEČNÉ SBÍRÁNÍ PSÍCH EXKREMENTŮ

I když sedím na invalidním vozíku, snažím se vždy po svém pejskovi jeho bobečky sebrat. On na mě sice pokaždé hledí nechápavě s němou výčitkou v očích:
„Já se tak snažil zanechat po sobě nějakou stopu a ty to potupně sebereš do pytlíku a zahodíš!“
Ale zvykl si. Dokonce jsme se sehráli natolik, že když je se mnou venku, tak tyhle své značky dělá v trávě blízko chodníku, kde já zatím stojím a čekám.
Jenom minule to nějak špatně odhadl a dřepl si o kousek dál. Ne všude se ale dá vjet na trávník. Tak jsem se svým vozíkem zajela těsně k obrubníku, sundala nohy ze stupaček na zem, abych se ani náhodou i s vozíkem nepřevrátila a začala se přímo akrobaticky natahovat jako žížala (už dlouho jsem se tak krásně neprotáhla, nebo spíš nenatáhla).
Plna maximálního soustředění jsem ani nedýchala. On ten můj hrudní košíček byl stejně tak natažený, že už by se asi ani o centimetr kvůli vzduchu víc natáhnout, nebo roztáhnout nezvládl.
„Co to děláte? Spadnete!“ Ozvalo se nade mnou. Měla jsem sto chutí zanadávat, neboť jsem leknutím málem spadla doopravdy.
A když mě zezadu draply dvě ruce a tvrdě mě vrátily do vozíku, to už jsem byla na pokraji infarktu.
„Já…“ koktala jsem. „Já tady sbírám.“
„To vidím. Jste normální?!“
„Myslím, že ano,“ odpověděla jsem. „Každý normální člověk přece sbírá po svém pejskovi. Nebo teda aspoň by měl.“
Povedlo se mi otočit se a podívat se, díky komu jsem málem dostala infarkt. Chlap jak hora na mě vytřeštil oči: „Ano, je to normální, když to normální lidé sbírají. Ale vy?“
Tak teď jsem netušila, jestli to náhodou neměla být urážka. Ale asi ne, protože hned poté poskládal své dva metry k zemi a podal mi můj pytlík i s příslušným obsahem.

Další kniha SEXUALITA VOZÍČKÁŘŮ
vznikla na popud samotných lidí na vozíku, kteří se velice často potýkají s tím, že je okolí vnímá pouze jako „toho vozíčkáře“ a ne jako muže, nebo ženu na vozíku. Často se setkávají s nepochopením okolí, když si partnera najdou (otázky typu: proč, na co? … jsou velice časté), nebo s tím, že zdraví lidé je často chtějí pouze jako kamarády, protože neví, netuší, co a jak, jestli člověku na vozíku vůbec slovo „sex“ ještě něco říká, jestli se můžou, nebo dokážou, nebo chtějí milovat a jak …
A také člověk, který se z ničeho nic ocitne na vozíku neví, co teď, co dál, má vůbec smysl něco zkoušet a jak, když už tohle neplatí, tamto nefunguje, tady nic necítím …
Nebo naopak – člověk, který je na vozíku od malička, těžko mu rodiče vysvětlí, řeknou, co a jak (pokud nejsou sami na vozíku).
Také zdravý člověk, který by se i pro trvalý vztah s vozíčkářem rozhodl, neví, netuší, co ho čeká, co může přijít, co asi přijde …
Všichni tihle lidé mi říkali, že něco takového (knihu plnou informací) by uvítali. A proč zrovna mně to říkají? Možná proto, že jsem napsala knížku „Láska, sex a vozíčkáři“ – plnou povídek o vztazích. A možná i proto, že sama jsem na vozíku, manžel, i plno mých přátel jsou vozíčkáři, lidé mi píšou, že něco takového by uvítali …. Tak asi proto.
Tady nejsou povídky, je tam jen pár skutečných zážitků ze života, ale jenom proto, aby na nich bylo ukázáno, jak se ten který problém taky dá řešit.
Knížka se víc zaměřuje na konkrétní problémy (s erekcí, s inkontinencí, s únavou, s nezájmem …), ale i na jiné erotogenní zóny, pro někoho i jiné praktiky.
Jsou tam pohledy, názory, postřehy, i problémy samotných vozíčkářů i jejich životních partnerů.
Moc ráda uvítám jakýkoliv ohlas, reakci, poznámku, ale i poznatek, či připomínku.
Objednat si ji můžete na adrese:
e-knihy.vozic@centrum.cz

4 komentáře u „E-knihy

  1. Děkuju Vám, že se věnujete citlivému tématu sexu vozíčkářů! I za všechny kamarády a kamarádky jejichž vášeň pro motorky skončila právě na vozíku. Vaši stránku jsem našel náhodou, díky tomu ale teď mám pro kamarády zajímavý tip.
    Přeju lehkou ruku a pohodu v duši!
    Petr

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

18 − twelve =